Konference v Cun-i

Konference v Cun-i (čínsky v českém přepisu Cun-i chuej-i, pchin-jinem Zūnyì huìyì, znaky zjednodušené 遵义会议, tradiční 遵義會議) bylo rozšířené zasedání politbyra Komunistické strany Číny ve dnech 15.–17. ledna 1935 během Dlouhého pochodu 1. frontu Rudé armády. Jednání se účastnili členové a kandidáti politbyra a vojevůdci stojící v čele frontu. Diskutovalo se o příčinách porážky čínské Rudé armády vojsky Kuomintangu v páté obkličovací kampani a zániku centrální sovětské oblasti v Ťiang-si a Fu-ťienu a o dosavadním průběhu a budoucích cílech Dlouhého pochodu. Převažující většina účastníků se shodla, že příčinou neúspěchů byla v prvé řadě chybná strategie vojenského vedení – trojice Čchin Pang-sien, Čou En-laj a Otto Braun. V čele kritiků vedení stáli Čang Wen-tchien, Mao Ce-tung a Wang Ťia-siang. Ostří kritiky bylo zaměřeno zejména na Brauna a Čchina, kteří sice připouštěli svá pochybení, ale při hledání příčin porážky sovětu kladli důraz na objektivní faktory, zejména vysokou převahu kuomintangských vojsk v počtech i výzbroji.

Konference závěrem rozhodla, že Čang sestaví rezoluci o příčinách ztráty sovětu, Mao bude přibrán do sekretariátu politbyra, to jest bude s Čchin Pang-sienem, Čou En-lajem, Čang Wen-tchienem a Čchen Jünem členem nejužšího vedení strany, a vedení vojenských operací vložila do rukou Čou En-laje (s pomocí Ču Teho, vrchního velitele Rudé armády). Později, začátkem února, Čang Wen-tchien nahradil Čchin Pang-siena v čele strany a v únoru–březnu 1935 bylo opakovaně reorganizováno vojenské velení, které od poloviny března pracovalo ve složení Čou En-laj, Mao Ce-tung, Wang Ťia-siang.

Ohledně dalšího postupu konference opustila plán na ustavení nového sovětu v severním Kuej-čou s centrem v Cun-i, přijatý o měsíc dříve většinou politbyra (Čou En-laj, Čang Wen-tchien, Mao Ce-tung, Wang Ťia-siang a další) proti vůli Čchin Pang-siena a Brauna a stanovila, že 1. front přejde do S’-čchuanu, překročí řeku Jang-c’-ťiang a jihozápadně od Čcheng-tu vybuduje novou sovětskou oblast, ze které společně se 4. frontem (bojujícím na severu S’-čchuanu) ovládne celou provincii S’-čchuan.

V následujících týdnech byl i tento plán opuštěn jako neproveditelný a po neúspěšných pokusech o překročení Jang-c’-ťiang anebo vytvoření stabilní základny na pomezí Kuej-čou, S’-čchuanu a Jün-nanu v únoru–dubnu 1935 se nakonec 1. front v dubnu–květnu 1935 vymanil z hrozby obklíčení kuomintangskými armádami, když se rychlým pochodem přesunul na jih Kuej-čou a pak na západ do Jün-nanu. Poté otočil na sever, v červnu 1935 se zbytky 1. frontu spojily se 4. frontem a koncem roku 1935 dorazily do sovětské oblasti na pomezí provincií Šen-si, Kan-su a Ning-sia, čímž pro ně skončil Dlouhý pochod.

V několika následujících letech nebyla konference pokládána za důležitou, až v první polovině 40. let, při vytváření nové koncepce dějin strany, byly s konferencí spojeny všechny změny ve vedení od prosince 1934 do března 1935 a byla prohlášena za klíčové jednání politbyra, které přineslo radikální obrat v politice strany, když zavrhlo chybnou „třetí levou linii“ Wang Minga a Čchin Pang-siena, vrátilo stranu ke správné (maoistické) cestě a vybralo nové vedení strany v čele s Mao Ce-tungem. Veřejně byla konference oslavována od počátku 50. let. Koncepce rozhodujícího obratu stranické politiky v Cun-i byla začátkem 50. let obecně přijata i mimo Čínskou lidovou republiku, a nebyla zpochybňována do začátku 80. let, kdy nově publikované vzpomínky a výzkumy čínských historiků ukázaly, že zasedání bylo sice důležitým, ale pouze jedním z mnoha kroků na cestě Mao Ce-tunga k moci. Klíčová role konference zůstává součástí oficiální historie Komunistické strany Číny.